Slovo karikatura etymologicky vychází z latinského slova caricare – přetěžovat, přehnat. Tento význam slova souvisí se základním definováním karikatury jako kritického a satirického vyobrazení s výtvarnou nadsázkou a deformací.[1] Využívá se zde především možnosti zkratky, zjednodušení a kontrastu. V dnešním smyslu nese karikatura označení specifického druhu kreseb, toto označení se začalo užívat v italštině 17. století pro portrétní práce bratrů Carracciů.
Určit přesný začátek vzniku karikatury je takřka nemožné. Dějiny karikatury bývají datovány od různě vzdálených dob. V perspektivě širší, spatřují někteří historici počátky karikatury v antickém Řecku a Římě v nástěnných malbách a kresbách na stěnách. Ve středověku nacházíme podobnosti s karikaturou například v iluminovaných rukopisech nebo v chrličích budov. Toto širší vymezení sleduje většinou uměleckohistorický přístup. Historiografický přístup naopak velmi často váže dějiny karikatury na dějiny periodického tisku. [2]
Za předstupeň karikatury bývá napříč publikacemi uváděna studie groteskních hlav od Leonarda da Vinci. Ve svém Traktátu o malířství radí, aby si umělci vypracovali čtyři části: nos, čelo, bradu a ústa a prostudovali si u nich všechny možné tvary. Jeho studie groteskních hlav byla ale spíše prostředkem než cílem. Leondardo už nejde ve stopách středověkých způsobů malby, ale začíná improvizovat. V porovnání s pozdějšími díly, které řadíme pod pojem karikatura, se zde jednalo se o výtvarný experiment, testování možností výrazu. Nejsou žádné důkazy o tom, že by Leonardo da Vinci zobrazoval konkrétní jedince.[3] Za otce „pravé“ karikatury jsou považováni až bratři Agnostin a Anniball Carracii již tvořili koncem 16. století karikatury konkrétních lidí.[4] Požadavek konkrétního jedince nemůžeme však brát u karikatury doslovně. Spousta kreseb, které pod označení karikatura náleží, nejsou s konkrétní osobou nikterak spojeny. Předmětem karikatury se mohou stát obecnější typy, jako jsou například ženy, příslušníci různých národností, měšťáci, vesničani, kapitalisté či neživé politické strany, státy atd. Karikatura se původně týkala lidské tváře a hlavy, později i těla, ale postupem času se předmětem karikatury staly i neživé objekty. Ať už je prostředkem karikatury zobrazování živých nebo neživých objektů, hlavním cílem karikatury je člověk. Jeho vzhled, charakterové rysy, vlastnosti, zvyky, sociální zařazení, místo a doba v níž žil.
Ve výtvarném umění náležela karikatuře pozice na okraji. V různých tištěných reprodukcích nacházíme již od 17. století řady obrazů, které jsou utvářeny jazykem karikatury. V Itálii se podzemnímu trhu s karikaturními kresbami dařilo, trvalo ale více než století, než se karikatura prosadila v lidových tiscích v Evropě. Důvodem tohoto zpoždění mohlo být narušování dobových estetických pravidel.[6]
Od 18. století dochází k postupným politickým a společenským změnám. Možná je vyšší míra kritiky i svobodnější projev jako takový. Do popředí se dostává nepřikrášlená skutečnost, ukazuje se na soudobé mravy a sociální poměry. Od 18. století se šířily především jednotlivé humorné a satirické grafické listy. V tomto přelomovém století se karikatuře věnují především William Hogarth[7] a Thomas Rowlandson[8]. Anglický malíř a grafik William Hogarth je mimo svůj přínos pro karikaturu považován i za zakladatelskou osobu komiksu. Vytvořil grafický cyklus „Kariéra děvky“ a „Kariéra zhýralce“. Tyto soubory grafických listů ukazují několik izolovaných momentů ze života jeho hrdinů. Venkovanka skončí po příchodu do města jako prostitutka a bohatý mladík promrhá své dědictví a skončí ve vězení. Tyto dva cykly spolu s dalšími Hogarth označoval jako Případy moderní mravnosti. Oba uvedené cykly byly později napodobovány, dočkaly se celé řady reprodukcí a kopií.[11] Prostřednictvím cyklu „Módní manželství“ kritizuje Hogarth uvolněné mravy a luxusní způsob života v šlechtickém a velkoburžoazním prostředí.[12]
 |
| William Hogarth (zdroj: Národní galerie v Praze) |
V brožuře o fyziognomii vydané v roce 1845 se její tvůrce ženevský humorista Rodolph Töpffer[13] zaobírá zdrojem výrazu v kontextu zábavných obrázků. Dle Töpffera je důležité rozlišovat „permanentní rysy“, jež ukazují charakter a „nepermanentní rysy“, jež indikují emoce. Nepermanentními rysy se myslí například poloha očí vůči nosu, poloha nosu vůči ústům atd. Tyto nepermanentní rysy najdeme metodou pokusů a omylů. Permanentním rysem je například tvar hlavy, očí, nosu apod. Töpffer tyto primitivní rysy různé přeskupoval, zkoušel jak různé prvky a jejich kombinace působí na něho i na jeho současníky. Snažil se těmito pokusy vystihnout emocionální stránku zobrazovaného námětu a zachytit jeho charakter.[15] Jinými slovy hledal jednoduché a jasné výrazové prvky, které by lidé chápaly. Fyziognomický experiment, který zachycuje určitý výraz, byl sice úzce spjat s tradicí humoru, ale postupně se tyto prvky dostaly i do sféry umění. Ne všechno, co má karikaturní rysy je směšné. Na poli výtvarného umění se prvky karikatury užívaly například k vyjádření strachu či hnusu. Uvést můžeme například Výkřik od Muncha.
Na závěr jmenujme významného tvůrce karikatur Honoré Daumiera. Ten nabízel široký rejstřík témat, u jeho děl pozorujeme dominanci vizuality nad psaným textem výjevu. Jeho proslavenou vizuální metaforou je hruška. Hruška je vizuální znak odvozený z hlavy krále Ludvíka Filipa. Soudní dvůr po úspěchu, které karikatury vyvolaly, zakázal zobrazování karikatur panovníka. List La Caricature si s cenzurou poradil tak, že uveřejnil na titulní straně text vysázený do tvaru hrušky.[16]
- Lucie -
Komentáře
Okomentovat