Menší zlo? Aneb zamyšlení nad americkými prezidentskými volbami (Část první)

Pokud existují jedny volby hlavy státu, které zajímají celý svět, které se rozebírají od nejprestižnějších médií až po zapadlou putyku v Horní dolní, pak jsou to volby prezidenta ve Spojených státech. První listopadový víkend roku 2020 byl dlouho očekávaný. Po čtyřech letech vlády Donalda Trumpa byla Amerika jako na trní. Atmosféra mezi příznivci Joe Bidena, demokratického kandidáta, a právě Trumpa, který obajoval svůj mandát z pozice republikána, byla tak hustá, že by se dala krájet. Bylo to těsné a napínavé, hlasy se sčítaly několik dní, ale naštěstí všechno dobře dopadlo a Joe Biden byl zvolen 46. prezidentem Spojených států. Všechno dobře dopadlo, i když... Pojďme postupně a pomalu od základu rozebrat, co se vlastně na začátku listopadu událo. 

Aktuální situace

Volby proběhly sice už 3. 11., ve spoustě státech se ale hlasy mohly zasílat už několik dní a týdnů předem poštou. To pak také prodloužilo i dobu sčítání hlasů a postaralo se o nejednu napínavou podívanou, kdy v tzv. Swing states byly výsledky dlouho těsné nebo se změnily na poslední chvíli ve prospěch Bidena. Bylo to hlavně díky tomu, že většina demokratů v době pandemie zvolila právě možnost hlasovat pro jejich kandidáta na dálku poštou, zatímco republíkáni si rádi zašli zahlasovat osobně. Korespondenční volba a to, jak zamíchala výsledky voleb, také zavdala Trumpovi k tomu, aby začal všechno a všechny osočovat z volebních podvodů. 

Celý systém amerických prezidentsklých voleb je komplikovaný a zastaralý, o tom tady nebudeme diskutovat. Pokud o americkém volebním systému moc nevíte, tak doporučuji tenhle přehled od Seznam Zprávy. Nicméně je velice nepravděpodobné, že by se dalo podvádět v takovémhle rozsahu. Aktuálně Biden vede před Trumpem už o více jak šest miliónů hlasů a má tedy na kontě 306 volitelů (přitom by mu k vítězství stačilo 270 volitelů). To není jako těch pár sporných stovek hlasů, které rozhodovaly prezidentské volby v roce 2000.  Šest miliónů se zfalšovat nedá. Pokud se v číslech a grafech chcete nimrat více, zkuste se podívat na tenhle interaktinvní přehled od Guardianu.

Joe Biden vyhrál volby a ať se Donald vzteká, jak chce, nic už mu nepomůže. Měl své čtyři roky slávy, rozvrátil, co se dalo, zmátl kde koho, naštval alespoň jednou každého. Volby jsou u konce, ale tím vlastně nic nekončí, důležitý bude i vývoj celé situace až do lednové inaugurace nového prezidenta.

Co bude dál?

Donald Trump už souhlasil, že svolí k předání moci (respektive svolí k uvonění finančních prostředků potřebných na předání moci). Tím pádem se bude moct naplno rozjet celý proces předávání tajných informací, memorand, pokynů, dále půjde o zařízení bezpečnostních prověrek pro tým Joe Bidena, organizování bezpečnostních brífinků atd. Zároveň se Trump a jeho právní tým, který spíš připomíná cirkus smutných klaunů v čele s Rudy Giulianim, se dušují, že se budou dál soudit. Všechny dosavadní žaloby ve všech státech však byly dávno zamítnuty pro nedostatek důkazů (naposledy tuším v Pensylvánii, podobné to ale bylo i v Georgii, Arizoně či Michiganu). V těch státech, kde se přepočítávalo, se po přepočítání maximálně přičetlo ještě více hlasů Bidenovi než Trumpovi, což všechny v jeho týmu přivádí k šílenství. Někteří se z toho vzteky pomalu začali roztékat, jako třeba již zmíněný Giuliani, kterému během jedné z nedávných  tiskových konferencí začal po tváři stékat čůrek hnědé tekutiny, pravděpodobně z barvy na vlasy.

Drew Angerer/Getty Images/AFP
Vanguard News

Výsledky těchto voleb už nic nezvrátí. Ani Trumpovy šílené tweety, ani soudní spory, ani nejlepší a nejhorší právnící Ameriky, ani kvalitnější vlasové přípravky. Tyhle volby patří opět demokratům a jejich dvojici Joe Bidenovi a Kamale Harrisové, která se jako první žena v historii ujme funkce víceprezidentky. Proč by na tomhle skvělém vítězství hledal někdo mouchy? Vždyť je to skvělé, vše se zase vrátí k normálu, ne? Ale k jakému normálu by se to mělo vracet?

To dobré...

Zaměřme se nejprve na pozitiva. S Joe Bidenem se vratí jakási politická důstojnost. S tím, že byl víceprezidentem za dob Baracka Obamy budí ve většině světa naděje v tom, že se navrátí klidný, rozumný a inkluzivní proud americké politiky. Už teď je jasné, že se zlepší vztahy s Evropou a Amerika se navrátí na cestu ekologie a záchrany životního prostřetí tím, že znovu podepíše Pařížskou klimatickou dohodu, ze které Trump před pár lety vycouval. Odborníci a politologové si také slibují zlepšení společenské a životní situace některých menšin v USA a zmírnění imigrační politiky. Navíc se Bidenovou víceprezidentkou stane Kamala Harrisová, dcera imigratů - její otec pochází z Jamajky, její matka z Indie. Kamala už je teď vnímána jako velký vzor pro mladou generací žen, afroameričanů a jiných menšin. Ještě nikdy v historii Spojených států žena nezastávala tak vysokou funkci. 

Jak Biden, tak Harrisová těží z toho, že mají jistou prestiž. Identity politics (identitární politika) je v Americe velice silný fenomén. V jednoduchosti jde o to, že nezáleží, jaké jsou vaše názory a postoje, jakou máte  za sebou kariérní historii, jde o to, jestli jste  muž, nebo žena, jestli máte správnou etnickou příslušnost či sexuální orientaci. Tohle pozlátko je to, o čem pak nadšeně reportují média a rozplývají se lidé na sociálních sítích. Velkou slabinou identitární politiky je to, že kolikrát pak pod tím   chvalozpěvem lidem nedochází, že i když je to černoška nebo gay, tak je to stejně jen další zkorumpovaný, zlý šmejd. Navrch huj, vespod fuj.  Troufnu si tvrdit, že do jisté míry to platí i o Bidenovi s Harrisovou.

Teď to horší...

Věk je jen číslo, ale v určitý moment by každý politik měl zvážit, jestli na danou funkci má. Nám tady na hradě sedí zářný příklad někoho, kdo pro svou ješitnost podcenil své zdraví a mentální kapacity a teď je všem pro smích. Podobné obavy mám i o Joe Bidena, přeci mu už je 76 let. 

Během posledního roku se hodně spekulovalo o Bidenově zdraví a mentální kapacitě. Několikrát při jeho veřejných vystoupeních během prezidentské kampaně nebo v debatách to, co říkal, nedávalo moc smysl. Pokaždé si vzpomenu na jeho výrok, ze které se stala perla internetu:

Make sure you have the record player on at night... make sure that kids hear words...

(Dovolím si přeložit jako: Ujistěte se, že máte večer zapnutý gramofon... ujistěte se, že děti poslouchají slova.)

Joe Biden se stále veze na vlně slávy, kdy byl osm let (2008-2016) víceprezidentem Baracka Obamy. Obama svým způsobem resuscitoval Bidenovu uvadající politickou kariéru a propůjčil mu status progresivního demokratického politika. To vše je ale více méně jenom jako. 

Joe Biden byl aktivním politikem celý život. Poměrně brzy se dostal i to vysoké politiky. Několikrát neúspěšně kandidoval na prezidenta (dvakrát, třikrát?) a co se týče jeho voting record (tedy historie toho, pro co a jak hlasoval), rozhodně by si to za rámeček nemohl dát. tedy alespoň ne teď v roli, do jaké ho straví demokratická strana. 

Ano, za 40 let se člověk změní, dospěje a možná by i v určitých otázkách hlasoval Biden nyní jinak, nicméně jsou určité momety, zákony a usnesení, nad kterými by se lidé měli pozastavit i dnes, a brát to na vědomí, když si tvoří očekávání od Bidena. Například to, že podpořil vstup amerických vojsk do Iráku a tím podpořil i start zbytečné, extrémně nákladné a dlouhotrvající války, která už dávno ztratila svůj smysl (a hlavně nikdy žádný smysl nebo důvod neměla). Biden je také rád středem pozornosti a nechává se hýčkat pozlátkem korporátních bossů, proto koliktrát hlasoval ve prospěch zákonů a rozhodnutí, které měly například za následek outsourcování výrobních továren do zahraničí, takže spousta dělníků nižsí a střední třídy pomalu přichází o práci. Nebo třeba hlasoval pro zrušení Glass Steagall Act, což jen urychlilo nástup finační krize v roce 2008.

Co se týče voting record, tak v tohle ohledu mu nepomůže ani Kamala. V letech, kdy byla státní zástupkyní (prokurátor) státu Kalifornie, byla například strikní přívrženkyní „třikrát a dost“ pravidla, kdy po třetím prohřešku lidé končili  a končí (až na doživotí) ve vězení, což vede k ještě většímu počtu vězňů v už tak přeplněných věznicích. Byla také proti tomu, aby bylo pro kalifornské policisity povinné nosit na svých uniformách kamery. Přitom v Americe, kde se každou chvíli řeší nějaký případ policejní brutality, jsou kamery na uniformách (tzv. bodycams) často jediným důkazem. A v neposlední řadě, podobně jako Biden, je proti dekriminalizaci lehkých drog (konkrétně marihuany), přičemž většina populace Spojených států by dekriminalizaci uvítala. (Tomuhle tématu se budu ještě více věnovat ve drihé části.)

Biden i Harrisová jsou tedy jsem naleštění a načančaní korporátní demokrati, kteří mají působit dostatečně atraktivně pro novou vlnu liberálních progresivních demokratů, ale oni ve skutečnosti jen udržují status quo současné zkostnatělé demokratické strany, která se více než o to, jak si žiji obyčejní lidé v Americe, stará o to, kolik miliónů protéká přes které velké koporáty a jestli je možnost si z toho trochu odlít. V tomhle Amerika není rozdílná od kdejakého jiného státu. Pocit americké výjimečnosti ztrácí na lesku a obávám se, že ani vítězství Joe Bidena, což je objektivně opravdu to menší zlo, současnou situaci v americké společnosti příliš nezlepší. Třeba se pletu (a ani nevíte, jak bych si přála se plést).

- Klára -

Jelikož jsem se rozpovídala trochu víc, než jsem měla, rozhodla jsem se rozdělit tenhle článek na dvě části. Ve druhé části se zaměřím více na to, co si americká společnsoti přeje a s čím bojuje, a na to, že Americký sen je opravdu jen sen a že už to dávno neplatí.